Syndrome podvodníka: Proč si myslíte, že vaše úspěchy jsou jen náhoda?

Vždycky je to ten tichý hlas, který šeptá, že se vám to povedlo náhodou. I přesto, že kolegové chválí, projekty fungují a čísla rostou, vy máte pocit, že jste se dostali dál náhodou nebo omylem.

Co to vlastně znamená

Krátké vysvětlení fenoménu

Syndrom podvodníka není diagnóza, ale popisuje vnitřní přesvědčení, že své úspěchy si nezasloužíte. Lidé s tímto pocitem přisuzují úspěch štěstí, náhodě nebo externím okolnostem.

Tento způsob myšlení je rozšířený napříč profesemi i věkovými skupinami a často se objevuje právě u těch, kdo jsou ambiciózní a kladou si vysoké nároky.

Jak ho poznat

Běžné myšlenky a chování

Některé signály jsou zřejmé: bagatelizování chvály, strach z odhalení, potřeba dokazovat se stále znovu. Často se objevují i interní dialogy typu „já na to nemám“ nebo „někdo jiný to zvládne lépe“.

Užitečný je seznam nejčastějších myšlenek, protože s nadhledem pomáhá rozpoznat, kdy už je pochybnost iracionální.

• „Měl jsem jen štěstí.“
• „Kritéria jsou přehnaná, já za to nestojím.“
• „Kdyby mě někdo poznal, prozradí mě.“

Proč k tomu dochází

Psychologie a prostředí

U zdroje stojí kognitivní zkreslení: selektivní paměť úspěchů, perfekcionismus a porovnávání se s ideálními vzory. K tomu přidají tlak ze strany rodiny, školy nebo práce a vznikne úrodné půda pro pochybnosti.

Roli hrají i skupinové normy — ve firmě, kde se úspěchy veřejně prezen­tují a kritika je ostrá, se pocit „podvodníka“ snadno rozmnožuje.

Praktické kroky, které fungují

Konkrétní strategie každodenní práce

Zkuste vést záznam úspěchů: konkrétní fakta, čísla, pozitivní zpětná vazba. Když si tyto důkazy opakovaně čtete, racionální vysvětlení převáží nad nepřijatelným pocitem.

Další praktiky: sdílet své pocity s kolegou nebo mentorem, přijímat komplimenty bez bagatelizace a nastavit si realistické cíle místo nedosažitelného ideálu.

Moje zkušenost

Jak jsem to řešil já

Pamatuji si dobu, kdy jsem dostal první větší ocenění a místo radosti mě ovládl strach. Pomohlo mi zapisování zpětné vazby a mluvit s lidmi, kteří mě známí natolik, aby mi poskytli objektivní pohled.

Práce na tom byla postupná: malými kroky jsem změnil vnitřní narativ z „já jsem náhoda“ na „mám kompetence, které potvrzují výsledky“.

Pochyby se objeví znovu, to je normální. Rozdíl je v tom, že teď mám nástroje — faktické záznamy, podporu a jasné procesy — které mi zabrání vzít si za své to, co není pravda. Tak se z „náhody“ stává uznaný a zasloužený úspěch.